Zubní implantáty

Zubní implantát je v současnou chvíli nejlepší náhradou ztraceného zubu, kterou máme k dispozici. Je to zjednodušeně řečeno šroub z titanu, který se zavede přímo do čelistní kosti, s kterou pevně sroste. Titan je tzv. biokompatibilní materiál, což znamená, že ho tělo přijme za své, a má v medicíně široké využití, např. jako náhrady kloubů, stenty apod.

Implantáty mají ve světě dlouhou tradici používání (60 let) a vzhledem k obrovskému počtu provedených zákroků se jedná o velmi dobře prozkoumanou metodu. Oproti tradičnímu řešení – náhradě ztraceného zubu můstkem – má nespornou výhodu. Není třeba nijak zasahovat do sousedních zubů a brousit je.

Pro úspěšné zavedení implantátu je potřeba splnit několik podmínek. Těmi nejzásadnějšími dvěma jsou: mít dostatek kosti, do které se implantát zavede, a také, aby tato kost byla zdravá. Především pacienti s aktivní parodontitidou (paradentózou), tedy tuto podmínku nesplňují – jejich kost není zdravá, je zanícená společně s dásní a vazy v okolí zubů. Proto je třeba u nich nejdříve parodontitidu vyléčit. Nedostatečný objem kosti je možné řešit jejím přidáním, tzv. augmentací. Jedná se o technicky a finančně náročnější zákroky, navíc je potřeba čekat 3-6 měsíců, než nová kost proroste s tou vlastní.

Úspěšnost tzv. primárního vhojení implantátu se pohybuje kolem 97%, což je v medicíně opravdu vysoké číslo. Po 10 letech tato úspešnost klesá na cca 90%, tedy 10% implantátů se tzv. odhojí. Ztráta implantátu může mít více příčin, ale tou nejčastější je nedostatečná péče o implantát ze strany pacienta. Implantát je totiž mnohem náchylnější na správné čištění než vlastní zub, bohužel někteří pacienti si mylně myslí, že se o umělý zub z kovu a keramiky nemusí starat, protože se na něm nic nezkazí. Opak je pravdou a tak, jako pacienti s parodontitidou přijdou o zuby kvůli tomu, že se jim rozpustí kost a zuby nemají v čem držet, mohou pacienti přijít o implantát kvůli tzv. periimplantitidě, což je podobné onemocnění jako parodontitida. Proto je nutné, aby pacienti s implantátem chodili pravidelně na dentální hygienu a preventivní prohlídky, kde se zhotovují rentgenové snímky implantátu.

Před případným zavedením implantátu je potřeba důkladné vyšetření pacienta v ústech a také pomocí rentgenových snímků. Běžně se zhotovuje i 3D CBCT snímek, na kterém je možné detailně měřit nabídku kosti ve všech směrech a zákrok tím pádem precizně naplánovat. Důležitá je také návštěva dentální hygienistky, která pacienty naučí správné čištění zubů i implantátů a v případě potřeby pacientům pomůže s léčbou parodontitidy.

Nejběžnější praxí je, že po vytržení zubu se čeká 3-4 měsíce na zhojení rány a implantuje se již do zhojené kosti. Někdy lze implantovat i tzv. imediátně, tzn. ihned po vytržení zubu, ale zákrok musí být dopředu dobře naplánován. Po zavedení implantátu se další 3 měsíce čeká, až sroste s kostí. Poté je možné na něj vytvořit novou korunku, můstek, či hybridní „nacvakávací“ protézu, tedy již vlastní náhradu zubu (zubů), která je nad dásní.

Teoreticky vzato by měl dobře vhojený implantát pacientům sloužit do konce života. Jak již bylo zmíněno výše, v praxi se stává, že pacienti o implantát přijdou. Důležitá je dobrá spolupráce pacienta, lékaře, dentální hygienistky i zubního technika, který zhotovuje na implantát korunku či můstek. Je-li tato souhra všech zúčastněných na vysoké úrovni, může se pacient po dlouhá desetiletí chlubit funkční a estetickou náhradou svého ztraceného zubu.

Obr. 1 – zleva: neošetřitelný defekt kořene zubu; provizorní náhrada po vytržení zubu; zavedený implantát

Obr. 2 – zleva: vhojovací váleček, kolem kterého se tvaruje dáseň; celokeramická korunka našroubovaná do implantátu; kontrolní rentgenový snímek